Kapitola dvacátá třetí
V ZAPADÁKU

mobr234      Hotel U levného bydla, kam se Neználek s Kozlíkem vypravili na nocleh, daleko široko slynul svou lácí. Pohodlné pokoje za padesát centigů byly dobře o polovinu levnější než jinde. Tím se také vysvětlovalo, proč hotel U levného bydla nikdy netrpěl nedostatkem hostů. Kdokoli si přečetl na vývěsce u vchodu:

NEJLEVNĚJŠÍ POKOJE SVĚTA

     - dlouho se nerozmýšlel a vešel.
     Neználek a Kozlík zaplatili padesát centigů, dostali klíč, našli si svůj pokoj, rozsvítili a octli se v nevelké čisťounké místnosti se stolkem, několika židlemi, skříní, umývadlem a zrcadlem na stěně, a dokonce s televizorem v rohu pokoje.
     "Jen se podívej," řekl nadšeně Kozlík, "kde jinde bys dostal za padesát centigů takovýhle pokoj! Ujišťuju tě, že nikde. Ne nadarmo se ten hotel jmenuje U levného bydla."
     Otevřeli skříň, uložili tam klobouky a chtěli si chvilku oddechnout, když vtom se rozdrnčel zvonek a na místě, kde obvykle bývá vypínač, zablikalo červené světýlko. Ohlédli se po tom světelném signálu a všimli si, že se ze štěrbiny ve stěně vysunul plochý kovový jazýček s prohlubeninkou na konci a pod ním zablikal světelný nápis: Centig!
     "A hele!" vykřikl Kozlík a dopáleně si drbal hlavu. "Já už vím, co to je. Dostali jsme se do hotelu, kde se platí zvlášť za elektrický proud. Vidíš ten jazýček? Když na něj nepoložíš centig, tak světlo zhasne a zůstaneš potmě."
     Ani to nedořekl a lampa u stropu zhasla. Pokoj se ponořil do tmy. Kozlík sáhl do kapsy, vyndal centigovou minci a položil ji do prohlubně na konci jazýčku. Jazýček okamžitě zmizel v otvoru i s centigem a lampa se znovu rozsvítila.
     "Tak, a všecko je zase v pořádku," oddechl si Kozlík ulehčeně.
     Vtom si Neználek všiml, že v pokoji nejsou postele. "A na čem vlastně budeme spát?" zeptal se nechápavě.
     "Tady jsou zřejmě zaklápěčky," vysvětlil mu Kozlík. "To v levnějších hotelích bývá. Přes den postel stejně nikdo nepotřebuje, zaklapne se ke stěně a na noc se znovu sklopí." mobr236
     Přistoupil k jedné z poliček a zatáhl za rukojeť přišroubovanou ze strany. Ale postel se nesklopila. Místo toho se ze stěny vysunul další kovový jazýček a pod ním se opět rozblikal nápis: CENTIG!
     "No tohle!" dopálil se Kozlík. "Tak tady se zřejmě musí platit zvlášť i za postele."
     Položil na jazýček centig, postel se okamžitě sklopila, ale ze stěny se vysunuly další tři jazýčky a zamrkaly další tři nápisy: PROSTĚRADLO - 1 CENTIG, PŘIKRÝVKA - 1 CENTIG, POLŠTÁŘ - 2 CENTIGY.
     "Páni!" vykřikl Kozlík. "Teď už chápu, proč se tenhle hotel jmenuje U levného bydla! Tady se dá bydlet doopravdy skoro zadarmo. Nemáš centig, nedáš - vyspíš se bez prostěradla a bez přikrývky. Za dva centigy se můžeš vyspat bez polštáře a o celý pětník to máš levnější, když se vyspíš jen tak na zemi. Úžasná výhoda!"
     Vytáhl hrst drobných a sázel je na jeden vyplazený jazýček za druhým. Jazýčky postupně mizely, jako by ty mince polykaly, a z otvorů ve stěně vypadávaly jako z automatu pečlivě složené prostěradlo, polštář a přikrývka. Kozlík si ustlal, šel ke druhé polici a stejným způsobem připravil postel i pro Neználka. Spát se jim však ještě nechtělo, a tak se rozhodli, že si pustí televizi. Kozlík otočil knoflíkem, ale televizor nic. Zato se nahoře nad obrazovkou vysoukal známý jazýček a žádal hned celých pět centigů najednou.
     "To je přece zlodějna!" dopálil se Kozlík. "Takové peníze za trošku pokoukání!"
     Chvíli sice bručel, ale potom přece jen vytáhl pěticenting a položil ho na jazýček. Penízek zmizel v útrobách televizoru, obrazovka se okamžitě rozjasnila a objevily se scény z jakéhosi divokého filmu: celé hejno policajtů a detektivů chytalo tlupu zločinců, kteří uloupili jakési drahocennosti. Policajti co chvíli číhali v záloze, pořádali zátahy a bleskové přepady, ale zločincům se je pokaždé podařilo nějak šikovně oklamat a zbavit se tak svých pronásledovatelů. Neználek a Kozlík se dívali na film zprostředka a ne a ne pochopit, kde a jaké drahocennosti zločinci vlastně uloupili. A hrozně moc se to chtěli dovědět. A samozřejmě i to, jestli je nakonec dopadnou, nebo ne. Film byl čím dál napínavější. Šílené honičky, hromadné rvačky a ohlušující přestřelky se střídaly jedna za druhou. V nejnapínavějším okamžiku, když měli detektivové užuž lapit šéfa celé bandy, televizor zhasl, znovu se vyplázl jazýček a znovu zablikal nápis: 5 CENTIGŮ!
     "Nažer se!" utrousil vztekle Kozlík a rychle strčil do televizoru další pětník.
     Obrazovka se zase rozsvítila a banditi se vrhli šéfovi na pomoc. Policajti na ně začali házet bomby se slzotvorným plynem, povolali na pomoc obrněné automobily, znovu se pustili do pronásledování a bořili a lámali, co jim přišlo do cesty. Ale našim přátelům se přece jen nepodařilo uvidět ten napínavý film až do konce. Když se jazýček vysunul popáté, Kozlík prohlásil:
     "A dost! Nejsme žádní Scouperfieldové, abychom mohli vyhazovat peníze do větru! A pak - nejvyšší čas jít spát."
     Chtěl se před spaním umýt a šel k umývadlu, ale i tady musel vysázet po centigu za vodu, za mýdlo i za ručník. Hned po Kozlíkovi se myl Neználek. Sotva si však namydlil obličej, cosi cvaklo a voda přestala téct. Neználek točil kohoutkem, bušil do něho pěstí, všecko nadarmo. Mýdlo ho štípalo do očí a nebylo, čím je opláchnout. Zoufale volal o pomoc. Když Kozlík viděl, co se stalo, běžel k vodovodu, ale vtom znovu zhaslo světlo a v pokoji bylo zase tma jak v ranci. Jediné, co se dalo v té tmě vidět, bylo naléhavé blikající červené světýlko na stěně a pod ním blýskavý kovový jazýček. Kozlík poznal, že nezbude než znovu zaplatit za elektřinu, skočil k jazýčku a ještě v běhu vytáhl z kapsy centig. Jazýček ho v mžiku slízl, zajel zpátky do stěny a žárovka se zase rozsvítila. Světlo bylo tedy v pořádku, a tak Kozlík běžel k umývadlu a i tady ho přivítal vyplazený jazýček žádající poplatek za vodu.
     "Ach ty nenasyto nenasytná!" nadával Kozlík. "Vždyť jsem ti už platil, ne? Tak tumáš, nažer se, když je ti to málo!"
     I tentokrát spolkl jazýček centig jako malinu, voda začala zase téci a Neználek si mohl konečně spláchnout z očí štípající mydlinky. S těžkým povzdechem spočítal Kozlík zbývající peníze a prohlásil, že je nejvyšší čas jít spát, protože jsou na mizině. Ulehli - ale jejich trápení tím zdaleka neskončilo. Brzy pocítili, že se v pokoji ochladilo. Ať se balili do pokrývky sebevíc, zima jim pronikala až do morku kostí.
     Nakonec Kozlík vyskočil, že požádá o jiný, teplejší pokoj. Přiběhl ke dveřím a uviděl na stěně řádku tlačítek s nápisy: RECEPCE - POSLÍČEK - POKOJSKÁ - ČÍŠNÍK. Začal je vší silou mačkat, ale odpověděly mu jen jazýčky, které se vysoukaly ze stěny a žádaly každý zvlášť: CENTIG! - CENTIG! - CENTIG! - CENTIG!
     "Všichni jste se zbláznili!" rozhořčil se Kozlík. "Kde bych vzal tolik peněz?"
     To už Neználek objevil na stěně další dvě tlačítka s nápisy: VYTÁPĚNÍ a VĚTRÁNÍ.
     "Počkej," řekl Kozlíkovi, "zřejmě jsme zapomněli zapnout topení."
     Stiskl knoflík, ale ze stěny se okamžitě vysunul jazýček a oznámil jim své přání pochutnat si na centigu.
     "Tak, ale už naposled!" zavrčel Kozlík a vyndal z kapsy penízek.
     Centig projevil svou magickou sílu: ozvalo se přitlumené hučení a z otvoru pod umývadlem začal do místnosti proudit teplý vzduch. Sotva se v pokoji oteplilo, zavrtali se do pokrývek, zahřáli se a usnuli. Ráno se probudili, jen se rozbřesklo, a rozhodli se co nejrychleji zmizet z hotelu, aby zachránili aspoň to málo, co jim ještě zbylo. Ale i na odchodu je čekala překážka v podobě zavřené skříně, kam si včera odložili klobouky. Ať Kozlík cloumal dveřmi sebevíc, vysunul se z nich jen mlsný jazýček a žádal poplatek za ohlídání věcí. Kozlík viděl, že není jiné pomoci, a sáhl do kapsy pro peníze.
     "Aby vás čert vzal!" zuřil. "To je peleš lotrovská, a ne hotel. Tady bydlet, tak nepřijdeš jenom o klobouk, za chvíli by z tebe stáhli i kalhoty. Pomalu by se tu nedalo ani kýchnout zadarmo."
     Zaskočili do bufetu, rychle se nasnídali a spěchali na nádraží; doufali, že Juks a Lumpino přijdou k hrabillonskému vlaku aspoň dnes. Vlak přijel, ale po Juksovi a Lumpinovi ani památky.
     "Teď už je to jasné, že nás vypekli a pláchli s penězi sami," řekl Kozlík.
     A tak se znovu vydali hledat práci. I tentokrát nadarmo. Kozlík prohlásil, že co nevidět bude otevírat Veselá střelnice a že to zkusí zas. Došli ke známému zábavnímu podniku a viděli, že človíček ze včerejška se už uzdravil a že stojí na pódiu a uhýbá létajícím míčkům. Pravda, pod okem se mu skvěl velikánský modrý monokl, ale človíček byl zřejmě zvyklý nevšímat si takovýchle maličkostí.
     "Nevadí," řekl Kozlík, "za chvilku ho stejně někdo praští, až se svalí, a pak nastoupím já."
     Kozlíkovy plány vyšly do puntíku. Opravdu, zanedlouho hodil kdosi takovou silou, že se človíček nestačil uhnout a míček ho trefil do druhého oka. Ubožák se chytil za obličej a s očima plnýma slz běžel domů. Kozlíkovi bylo sice toho nešťastníka líto, ale zároveň byl i rád, že si bude moci vydělat aspoň trochu peněz. Jenže dřív než stačil nabídnout majiteli střelnice své služby, skočil na pódium jiný človíček a křikl:
     "A teď já! Házejte!"
     Prostrčil hlavu prostěradlem a už se na něj sypaly míčky. Nový človíček byl výtečný herec. Šikovně uhýbal, ale protože věděl, že se obecenstvu líbí, když míčky trefují do cíle, čas od času sklonil hlavu a naschvál nastavil čelo do rány. Míček se odrazil, nijak zvlášť mu neublížil, ale človíček se zatvářil, jako by byl úder kdovíjak silný, padl na podlahu a třepal nohama, což diváky pokaždé náramně rozesmálo a přilákalo další kolemjdoucí. A majitel byl spokojený, že našel tak dobrého pracovníka. Kozlík doufal, že se ani tenhle odvážlivec dlouho neudrží, jenže človíček vydržel až do konce.
     "Tak to dneska půjdeme spát bez večeře," řekl dopáleně.
     "Copak ti už nezůstalo vůbec nic?" zeptal se Neználek. "Všeho všudy dvacet centigů. Ale to potřebujeme na nocleh."
     "A co je projíst a vyspat se jen tak někde v parku?"
     "To tak!" polekaně mávl rukou Kozlík. "Zapomněl jsi, co jsem ti říkal o Ostrově hlupáků? Lepší mít hlad než padnout do drápů policajtům."
     "Jenže až ti bude kručet v břiše, nebude ti vadit ani Ostrov hlupáků," broukl Neználek.
     "Nu co, stát se může i to," přikývl mu Kozlík.
     Zabrali se do hovoru a kráčeli večerním městem. Čím dál od středu, tím méně bylo osvětlených výkladů a zářivých světel reklam. Domy byly nižší, okna špinavější. Asfaltové chodníky končily a pokračovala jen dlažba plná výmolů, děr a hromad smetí. mobr239
     Pohled na to vše působil na Neználka skličujícím dojmem. Už jen jména ulic vyvolávala nepříjemné pocity. Zatímco v bohatých čtvrtích města četli názvy Světlá ulice, Na štěstí nebo třída Radosti, tady je vystřídala jména, jako ulice Bídy, Temná ulička, Na špinavci či Blátivá nebo Shnilá ulice.
     Když si Neználek všiml, že zabředli do hotového Zapadákova, zeptal se: "A to dnes nepůjdeme k Levnému bydlu?"
     "Kdepak, kamaráde. Levné bydlo je dneska pro naši kapsu trošku moc drahé. Každý máme už jen deset centigů, a za těch pár grošů můžeme přenocovat jedině u Bleshinga V zapadáku. To je takový jeden moc šikovný hotel, rozumíš?" vysvětlil mu Kozlík.
     Prošli Velkou zapadlou ulicí, pak zahnuli do Malé zapadlé, minuli ulice V zapadlině, Na ztracené vartě a Na holičkách a zabočili do uzoučké slepé uličky, která se jmenovala V zapadáku. Na jejím konci stál velký šedivý dům připomínající obrovskou bednu na odpadky. Nad vchodem visel štít s nápisem:

LEVNÝ LIDOVÝ HOTEL ZAPADÁK

     Dnes už není přesně známo, jestli se tak hotel jmenoval proto, že stál v ulici V zapadáku, nebo jestli se tak jmenovala ulice, protože tu stál hotel toho jména. Neználek a Kozlík vstoupili a octli se před okénkem malé kanceláře. Kozlík nakoukl dovnitř a zeptal se:
     "Byla by dvě místa za deset?"
     Kdosi neviditelný za okénkem broukl: "Proč ne, minus druhé, dvě stě patnáct a dvě stě šestnáct."
     Kozlík podal do okénka peníze a dostal dvě kovové známky s vyraženými čísly: 215 a 216.
     "A co to vůbec je, to minus druhé?" zajímalo Neználka.
     "Abys rozuměl, tenhle hotel nemá jen patra nahoru, ale i pod zem," vysvětloval Kozlík. "Poschodí nahoru jsou plus, dolů minus. Minus druhé znamená prostě podzemní poschodí, druhý suterén."
     "A proč nemůžeme být nahoře?"
     "Jo, kamaráde, tam je to dražší," odpověděl Kozlík. "Až si vyděláme, přestěhujeme se nahoru."
     Sešli po špinavých dřevěných schodech o dvě patra níž a vešli do dveří obrovské místnosti s nízkým prohnutým a začouzeným stropem. První Neználkův dojem byl, že se dostal znova do basy: stejné vysoké palandy a na pryčnách človíčkové, stejná litinová kamna s dlouhou rourou táhnoucí se přes celou místnost, stejná blikavá žárovka u stropu. Jediný rozdíl spočíval v tom, že tady bylo mnohem méně místa a mnohem víc špíny. Pryčny nebyly z umělé hmoty jako v base, ale z hrubých zčernalých nehoblovaných prken a stály tak blízko u sebe, že se mezi človíčky nedal prostrčit snad ani prst. Na rozdíl od vězňů v base měli zdejší obyvatelé o mnoho větší svobodu, každý měl právo dělat, co ho napadlo. Někteří pekli brambory v popelu, jiní si dokonce vařili v plechovkách od konzerv chlebovou polívku a opékali si dlouhé, neforemné placky připlesknuté na rozpálených rourách od kamen. Hned mezi plackami se tam sušily i něčí ponožky, vyprané prádlo, hadry roztrhané do poslední nitky, které byly kdysi oděvem, a navíc čísi boty. A jak se tak všecko peklo, vařilo, pálilo, čmoudilo a sušilo, byl v místnosti takový dusivý zápach, že to Neználkovi vyrazilo dech a před očima se mu zatmělo.mobr241 Hlava se mu zatočila, až zavrávoral a opřel se rukama o stěnu. Kozlík si všiml, jak Neználek z ničeho nic zbledl, chytil ho v podpaží a utěšoval ho, že to nic, že to je z nezvyku a že to časem přejde.
     "Hlavně koukej nedýchat nosem," radil mu.
     Neználek si pečlivé stiskl nos a jakžtakž se vzpamatoval.
     "Musíš si teď na chviličku lehnout a všecko bude v pořádku," těšil ho Kozlík.
     Podpíral Neználka a vedl ho mezi palandami jako bludištěm. Když našel cedulky s čísly 215 a 216, zastavil se a řekl:
     "Tak, tady jsou naše místa."
     Neználek dlouho neuvažoval a zalezl na pryčnu. Tu si všiml, že tam není ani matrace, a místo polštáře objevil obyčejný dřevěný špalek.
     "Jak to? Na tomhle mám spát?"
     "Spi a nestarej se," ozval se človíček ze sousední pryčny. "Když jsi ospalý, usneš i na holém prkně, a když ne, neusneš ani v peřině."
     "To máš pravdu, kamaráde," přidal se druhý. "Dřív byly i tady matrace a polštáře, ale dopadlo to tak, že nikdo ani oko nezamhouřil."
     "Proč to?" zajímal se Neználek. "Inu, v matracích se rozmnožily štěnice a všelijaká jiná havěť - a jen to zkus usnout v takové společnosti. Jenže když se pak staré matrace roztrhaly, rozhodl moudře pan Bleshing, ať je hodně dlouho zdráv!, že nové nekoupí a staré nechal spálit. I s těmi štěnicemi. Hotové dobrodiní! Od těch dob je tady hej."
     "Nám je dobře, a panu Bleshingovi ještě líp: aspoň moc neutratil," vmísil se do hovoru třetí človíček.
     "Hele, na pana Bleshinga mi nesahej, jo," řekl první. "To je náhodou moc správný pán. Hotový dobrodinec! I v novinách to o něm píšou. Nebýt pana Bleshinga, kolik človíčků by bylo bez noclehu. V kterémpak hotelu bys sehnal postel za desetník! Ty mlč, však ti nadarmo neříkají Runca."
     "A tobě zase Patoliz," odsekl Runca. "Myslíš si, že ten tvůj pan Bleshing postavil tuhle barabiznu jen pro naše krásné oči? Určitě! Pro peníze, abys věděl."
     "Prosím tě, co to je za peníze - deset centigů! Kdyby se hnal za penězi, postaví si hotel, kde bude stát pokoj shwindling nebo dva. A on se zatím stará tuhle o chudáky, co ten shwindling nemají. Však to taky psali v novinách."
     "Ty jsi přece jelimánek, kamaráde! V novinách toho napíšou! Postavit pořádný hotel, to stojí fůru peněz. V pořádném hotelu dostane sice za pokoj celý shwindling, ale tady - jen se koukni, co se nás tu mačká!, a od každého bere pěkně deset centigů. To si přijde na víc," vysvětloval mu třetí nocležník.
     "Bleshing prý skoupil v každém městě na předměstí za babku pozemek a nastavěl tam takovéhle bedny," řekl Runca. "To věřím, obchod je to spolehlivý, chudáků je všude dost."
     "Neposlouchej ho, kamaráde," zašeptal Patoliz Neználkovi. "A radši spi. Máš dobré místo, na prostřední pryčně. Na horní je dusno, teplý vzduch jde vždycky nahoru, a na dolní je to zas nebezpečné, tam tě kousne krysa jedna dvě."
     "Krysy, to je v noclehárnách u Bleshingů nejhorší," řekl Kozlík. "Loni jsem bydlel v Bleshingově noclehárně v Hrabillonu. Jednoho človíčka tam kousla krysa do krku - no hrůza, co se natrápil. Udělala se mu tááákováhle boule, jako dvě pěsti, nelžu vám, čestné slovo. Od té doby se krys bojím. Pořád se mi zdá, že mě nějaká ta potvora hryzne jako toho ubožáka," ukázal si Kozlík prstem na krk.
     "A může kousnout i na prostřední pryčně?" zeptal se Neználek.
     "Krysa dokáže všecko," řekl Runca. "Samo sebou, nejdřív začne tím, co leží dole. Ale někdy, když se vztekne, to pak běží jako divá a kouše, co jí přijde do cesty. A nekouká, na které pryčně ležíš."
     "Sakra, to musíte mluvit zrovna o krysách? Nemůžete si vybrat něco jinačího?" křikl na ně človíček z horní pryčny. "Že slezu a zacpu vám ty vaše řečňovadla!"
     Človíčkové ztichli. Odporný smrad už Neználka tolik nesužoval, ale bylo mu nesnesitelně horko. Rozhodl se, že bude spát, a začal si svlékat košili. Ale Runca řekl:
     "Tak tohle ti neradím, kamaráde. Pokoušou tě."
     "Kdo zas?" vyděsil se Neználek.
     "Však uvidíš," ušklíbl se Runca.
     Neználek poslechl a uvelebil se na pryčně oblečený. Za chviličku na něho zaútočila jakási maličká zvířátka a nemilosrdně ho začala kousat. Drbal se a rozškrábal si tělo div ne do krve, ale nic naplat.
     "Radši se moc neškrab, kamaráde," radil mu Patoliz. "Rozškrábeš se - a budou kousat ještě víc. Štěnice cítí krev už z dálky."
     "Ale vždyť jsi přece říkal, že štěnice spálili se starými matracemi," zavrčel Neználek.
     "No a? Staré spálili, tyhle jsou nové. Aspoň jich je míň. Nedovedeš si představit, co jich tady bylo. Teď je to hotové dobrodiní! Ze začátku to musíš chvilku vydržet, pak se nacucají a jdou spát."
     Ale Neználkovi se nechtělo čekat, až se štěnice nacucají jeho krve. Chvíli to sice vydržel, pak ale seskočil na podlahu a setřásl ze sebe ten odporný hmyz. Dole nebylo tak dusno, a tak se rozhodl, že přečká noc na podlaze - snad štěnice nenapadne hledat ho na zemi. Opřel se zády o dřevěný sloupek palandy a začal dřímat. mobr243
     Vtom se něco dotklo jeho nohy. Otevřel oči a spatřil před sebou vypasenou šedou krysu s protáhlým špičatým čumákem, jak mu očichává botu.
     "Fuj! Jedeš!" vylekal se Neználek a ucukl.
     Krysa bez velkého spěchu odběhla, zastavila se kousek dál a upřela na něj oči blýskavé jako korálky. Neználek se poplašeně rozhlédl a viděl, jak zpod palandy vylézá druhá a taky začíná čenichat. Pochopil, že spát ve společnosti štěnic je přece jenom bezpečnější nežli s krysami, a vlezl zpátky na pryčnu. Tentokrát se však rozhodl, že poslechne Patoliza, a dobrovolně se vydal hmyzu napospas - ležel, ani se nepohnul.
     "Jen si cucejte, potvory! Vycucejte si mě třeba celého!" brumlal dopáleně. "Stejně je mi to fuk, takovéhohle života žádná škoda."
     Kolem už všichni spali, spousta človíčků bylo nastydlých a zalykali se dusivým kašlem, některé zřejmě trápily zlé sny. Z jejich sténání, úpění a výkřiků se Neználek pokaždé zachvěl. Jenže zase - když viděl, že ani ostatním človíčkům není hej, přestal si všímat svého trápení, okolního šumu, zápachu, dusna i kousání štěnic; navíc si ještě nějak vzpomněl na Buchtíka a začal počítat, jak dlouho mu asi vystačí zásoby v raketě. Byly plánovány na deset dní pro čtyřicet osm kosmonautů; násobil čtyřicet osm deseti, aby zjistil, na kolik dní zásoby stačí, když místo osmačtyřiceti kosmonautů je bude pořádat jen jeden, a vyšlo mu čtyři sta osmdesát. A protože věděl, že rok má zhruba tři sta šedesát dní a měsíc třicet vypočítal že jídlo v kosmické lodi musí Buchtíkovi vystačit na rok a čtyři měsíce a že smrt hladem mu zatím nehrozí. To ho uklidnilo. A složité aritmetické výpočty ho natolik vyčerpaly, že se mu oči samy zavřely a v mžiku spal jako dudek.

Kapitola dvacátá čtvrtá            Zpět na obsah