Kapitola čtrnáctá
JAK NEZNÁLEK Z NOVIN POZNAL, KDE MÁ HLEDAT ARŠÍKA

obr106

     Ráno Neználka probudil jakýsi podezřelý zvuk. V rozespalosti mu to připadalo, jako by nablízku zabzučela včela nebo se zapjal skříňový vysavač. Otevřel oči, a tu uviděl na podlaze nedaleko postele podivný maličký strojek. Lezl po pokoji od stěny ke stěně a bez ustání bzučel. Vypadal jako želva: shora byl také tak vypouklý a zespod plochý.
     Neználek vyskočil z postele, přidřepl, že se složil jako skládací metr, hopsal za strojkem a pozorně si ho prohlížel. Strojek byl natřen tmavozelenou emailovou barvou, nahoře byl dírkovaný jako cedník, dole ho obepínal lesklý niklovaný pásek s většími otvory v podobě oček. Po straně bylo krásnými stříbrnými písmeny napsáno: KYBERNETILKA. Co je tohle za slovo? zeptal se v duchu Neználek. Nejspíš jméno toho stroje. Vtom dolezl strojek ke Strakáčkově posteli; válelo se tam spousta papírků od bonbónů. Strojek přejel po papírcích sem a tam - a papírky zmizely, jako by se do země propadly. Potom strojek nakoukl pod postel. Chvíli se odtamtud ozývalo jeho bzučení. Strakáček se tím hlukem probudil, spustil nohy na podlahu, ale sotva uviděl, že mu zpod postele vylézá želva, vyjukaně skočil zpátky na kutě.
     "Co to je?" zeptal se a třásl se strachy.
     "Kybernetilka," odpověděl Neználek.
     "Jaká ky-kybernetilka?"
     "Žádná kykybernetilka, ale Kybernetilka, strojek na zametání podlahy."
     "A proč mi vlezla pod postel?"
     "Prosím tě! Pod postelí se přece musí taky zametat!"
     Strojek zatím dolezl ke dveřím a zapískal. Dveře se jako na povel otevřely a strojek už se hrnul do vedlejšího pokoje. Tam se také proběhl, dokonce i pod stůl zalezl, až nikde nezůstalo ani smítko. Tu se probudila i Knoflenka, a když zaslechla hluk, vykoukla ze svého pokoje:
     "Co se to tady děje?"
     "Kybernetilka," řekl jí Neználek a ukázal na strojek. "Představ si, sama zametá podlahu!"
     "To jsou divy!" zvolala Knoflenka.
     "Jaképak divy!" mávl rukou Strakáček. "Jo, kdyby třeba dělala smetí, prosím - ale když zametá, na tom přece není vůbec nic divného."
     Strojek skončil práci, přilezl doprostřed pokoje, zatočil se na místě, jako by se rozhlížel, pak zamířil do kouta a zmizel za maličkými dvířky ve stěně. Když se naši cestovatelé umyli, oblékli a nasnídali, řekli si, že se projdou po městě, protože vlastně ještě nic pořádně neviděli. Vyšli z hotelu a spatřili, že na ulici je už plno lidí. Skoro každý držel v ruce noviny. Jedni je četli vsedě na lavičkách, druzí při tom postávali přímo uprostřed chodníku, další četli v chůzi a s nosem zabořeným do novin se co chvíli s někým srazili. Ale nikdo si toho nevšímal, tak byli všichni zabráni do čtení. Kdo ještě neměl noviny, hnal se horempádem k stánku na rohu ulice. "Bude tam zřejmě něco důležitého," řekla Knoflenka. Když spatřila malenku, jak se usadila na obrubě chodníku a se zájmem čte první vydání Východu slunce, zeptala se jí:
     "Buďte tak laskavá, povězte mi, co se stalo? Proč všichni čtou noviny?"
     "Aršík zmizel," odpověděla malenka.
     "Jaký Aršík?"
     "Jeden malíček."
     "A proč?"
     "To právě nevím. Jen co to dočtu, tak vám všechno řeknu." obr108
     Knoflenka užuž chtěla běžet k stánku, ale vtom uviděla malíčka s pořádným stohem novin v ruce. Rychle si vykračoval po ulici a rozdával noviny každému, kdo měl zájem. Když došel ke Knoflence, podal jí také jedny. Posadila se s Neználkem a se Strakáčkem na lavičku a přečetla nahlas všechno, co jsme se už dověděli v předešlé kapitole o Aršíkovi a Literce. Sotva Neználek uslyšel, že Aršík četl rád v chůzi knížky, okamžitě pochopil, že tenhle Aršík nebyl nikdo jiný než onen malíček, kterého včera potkal na ulici a proměnil v osla. Znovu ho začalo hryzat svědomí. Ale přesto o tom všem neřekl Knoflence ani slůvko. Na Knoflenku, nadmíru soucitnou a citlivou, ta příhoda tak hluboce zapůsobila, že jí vyhrkly slzy.
     "Pamatuješ se, Neználku, my jsme se spolu taky kamarádili - zrovna jako ten Aršík s Literkou - a taky jsme jeden druhému čítávali pohádky," vzlykala. "A dovedeš si představit, jaké by to bylo, kdybys teď taky zmizel?"
     "Co brečíš, hloupá," řekl Strakáček, "Neználek přece ještě nezmizel! Tuhle sedí."
     Neználek si mezitím vzal noviny a pročítal ostatní články. Jeden ho zaujal.
     "Poslouchejte, co tady píšou," řekl a přečetl ten článek nahlas: Včera večer byl v Sušenkové ulici zjištěn osel neznámého majitele. Zvíře se potulovalo středem chodníku, znenadání se zjevovalo před užaslými chodci a lekalo je svým zjevem. Občas sešlo do jízdní dráhy kdež bylo ohrožováno na životě projíždějícími tam vozidly. Veškery pokusy vypátrati majitele osla zůstaly bezvýsledné. Příslušníci stráže jali opuštěného osla a dopravili ho do zoologické zahrady.
     "No a co - chytili osla a dali ho do zoo," řekla Knoflenka. "Co na tom?"
     "Ale to přece...," začal Neználek. Chtěl říci, že to přece byl určitě ten osel, v kterého včera proměnil človíčka, ale uvědomil si, že se div nepodřekl, a už ani nemukl.
     "Jaképak ale to přece?" zeptala se Knoflenka. "No to přece... to přece...," koktal Neználek, "to přece znamená, že je ve Slunečním městě zoologická zahrada a že se tam můžeme jít podívat."
     "Správně!" zaradoval se Strakáček. "Já už stejně dávno chtěl vidět, jak taková zoologická zahrada vypadá."
     Dlužno říci, že v zemi človíčků žije právě tak jako u nás všelijaká zvěř: lvi, tygři, vlci, medvědi, krokodýli, a dokonce i sloni. Jenomže všechna ta zvířata nejsou zdaleka tak velká jako naše, ale docela malinkatá. Vlk je tak velký jako myš, medvěd jako krysa a největší zvíře - slon, i ten je jenom jako kočka. Nicméně i taková maličká zvířata se zdají strašná ještě malinkatějším človíčkům, kteří jsou, jak je už každému známo, velcí všehovšudy jako prst. Bez ohledu na svůj malý vzrůst vynikají však človíčkové velikou odvahou: nebojácně loví zvěř a vozí ji do zoo, aby se na ni mohli všichni přijít podívat.
     "Jenže když ani nevíme, kde ta zoologická zahrada je," posmutněl Strakáček.
     "Hlouposti, hned to zjistím," odpověděl Neználek. Zašel k malíčkovi, který četl na kraji chodníku noviny, a zeptal se ho:
     "Povězte mi, prosím, kde je tady zoologická zahrada? Chtěli bychom se podívat na osla - vlastně na osla ne, ale vůbec na zvířata."
     "Zoologická zahrada? Autobusem číslo devět," odpověděl malíček. "Stanice je zrovna tady u hotelu."
     Neználek poděkoval a naši cestovatelé se vydali k autobusové stanici. Nemuseli čekat dlouho. Asi za půl druhé nebo za dvě minuty přijel autobus.obr111 Dveře se pohostinně otevřely, cestovatelé nastoupili a autobus jel dál. Jel měkce a vůbec nedrncal. Měl totiž zvláštní pneumatiky a pérování. Vnitřní zařízení autobusu bylo také zvláštní.
     U každého okénka stál maličký stolek, po obou stranách stolku byla dvě měkká sedátka a na každém sedátku mohli sedět dva cestující. Na stolcích ležely noviny, časopisy a také šachy, dáma, loto, domino a jiné stolní hry. Na stěnách mezi okny byly namalovány krásné obrazy, pod stropem visely různobarevné praporky a dodávaly celému autobusu hezký a veselý vzhled. V přední části autobusu byl zamontován televizor, na jehož obrazovce mohli zájemci sledovat filmy, fotbalové zápasy a ostatní televizní pořady. Konečně v zadní části autobusu byla zařízena střelnice k střelbě do terče. Náš popis by nebyl úplný, kdybychom zapomněli připomenout, že v autobuse nebyl průvodčí a že místo něho visel na stěně reproduktor, který hlasitě oznamoval stanice.
     Když Neználek a jeho přátelé nastoupili, spatřili, že se několik pasažérů sklání nad stolky a čte noviny, dvě malenky že hrají loto, druhé dvě a ještě jedna dvojice malíčků šachy. Tři malenky seděly vpředu a dívaly se na televizi. Dva malíčci stříleli ze vzduchovky do terče, ale nikomu to nevadilo. Několik malíčků zaujatě rozebíralo příhodu se zmizením Aršíka, o které se dočetli v novinách. Jeden z cestujících začal vyprávět případ svého známého, který jednou v noci zabloudil na ulici a za nic na světě nemohl najít cestu domů. Neználka tahle příhoda tuze zajímala, ale nedozvěděl se, jak to všechno skončilo, protože autobus za chviličku zastavil u zoologické zahrady a nezbývalo než vystoupit. A tak si nemohl vyprávění doposlechnout až do konce.

Kapitola patnáctá            Zpět na obsah